wz


Oficiální zpráva z 26. letního soustředění našeho oddílu ve Štědroníně


Klikni pro zobrazení velkých společných fotek


Hlášky letošního soustředění

         Rozvrh soustředění

        Letošní soustředění začalo úplně stejně, jako to loňské – bylo vedro. Loni jsme kvůli vedru zrušili některé aktivity, které jsme dělat určitě chtěli, zejména soutěž v kumite. Proto jsme ji letos udělali dřív než obvykle a částečně ve večerních hodinách. Zbytek programu se prostě vedru přizpůsobil tak, jako loni. I voda byla příjemně osvěžující po celou dobu našeho pobytu. Měla trvale 26 °C. Prý to bylo tím, že z hygienických důvodů denně dopouštěli čerstvou studenou. To se nám všem líbilo. Teda kromě našeho malého afroameričánka Kuby, který si mamince pořád stěžoval, že ho nutíme lézt do vody, která je na něj moc cold.

        Druhý týden už bylo docela příjemně a tak jsme i celodenní výlet přesunuli z Orlíku (kde už jsme byli mockrát) na plynovou lávku. Ve vedru by tam jet nešlo, není tam nikde stín, jako v parku u Orlíku. Zato je tam koupání.

        Stejně jako loni jsme chtěli uprostřed tábora na jedné z chatek pověsit hodiny, aby i ti, kdo nemají mobil, věděli, kolik vlastně je. Podobný nápad už měl ale někdo před námi, hodiny na jedné z chatek už visely. Tak jsme je adoptovali, přemístili je přibližně doprostřed našeho území a po odjezdu je tam zase nechali pro příští generace táborníků.
Letos jsme vyzkoušeli samostatnost karatistů tak, že jsme přestali vyhlašovat „nástup na jídlo”. Kdy je snídaně, oběd, večeře bylo známo a každý se tam přicoural samostatně. Kupodivu to docela fungovalo. Možná líp, než na akce ohlašované megafonem.

        „Visí to na zdi, dělá to tik–tak a když zafouká vítr, rozbijou se hodiny. Co to je?” Nejapná dětská hádanka se letos stala skutečností. Při bouřce zafoukal vichr a hodiny nám spadly. Plastové pouzdro sice prasklo, ale strojek přežil. Po slepení a pevnějším přidělání na štít chatky sloužily dál.


     Trička z celé naší historie

        Oddílová trička máme pravidelně již od roku 2001, tedy 19krát.
V minulosti jsme řešili, zda trička ano nebo ne. Jsou s tím spojeny finanční náklady (12 – 15 tisíc), starosti s návrhem, výrobou atd. To vše by bylo v pohodě, kdyby ta trička účastníci soustředění hrdě nosili. Jenže řada lidí je nenosila, někdo jimi dokonce opovrhoval a nosit je odmítal. Nahlas to na přímý dotaz neřekl nikdo. Loňská atypicky růžová trička ale nosili všichni bez keců. Tak jsme nechali udělat trička i letos. Tentokrát v „barvě” melírové, aby to bylo stejné, jako naše mikiny, které máme melírové už od loňska. Jenže melíry jsou dva – světlý a tmavý a tak letos byly trička světlejší než mikiny a stejné triko jako mikinu měl jen Milan, protože jsme objednali jedno vzorové „testovací”. Vypadá pěkně, budeme je asi mít taková příští rok všichni.




Videa a fotky z letošního soustředění

        Jako obvykle je fotkám věnováno několik samostatných stránek. Podle způsobu třídění, řazení je lze zobrazit buď po dnech, akcích (dostupné ze stránky rozvrhu), nebo se podívat na rychlý výběr toho nejlepšího, nebo jako alba jednotlivých účastníků (viz odkazy níže) a nebo kliknout na ikonu vlevo, kdy se zobrazí fotky rozdělené podle témat.

Videa jsou zveřejněna na Facebookových stránkách našeho oddílu:
Boj o ceny
Flaškový trénink
Šlehačková bitva
Trampolíny
Šikanování Lukáše
Pavlův skok do kopřiv


Alba účastníků

       Na většině našich fotek ze soustředění jsou poměrně logicky lidé – karatisti. Abyste nemuseli hledat, na kterých fotkách je vaše postavička, jsou zde fotky roztříděny do tzv. „Alba účastníků”.

     Myší rok a „po nich” potopa

        Pravidelné střídání myšího a vosího roku známe. Letos byl rok myší. Ale ne tak nějak normálně, ale extrémně a s nečekanými důsledky. Myši se volně procházely po celém území tábora, i pod nohama paní z hygienické stanice. Byla překvapená, že nám to nevadí. A co s tím jako máme dělat? No, prý si občas rodiče na některých táborech stěžují a hygiena to má pak řešit. To by nás docela zajímalo, jak.

        I v minulosti nám myši lezly do chatek. Dokonce jsme soutěžili, kdo myš ubije obskurnějším způsobem (třeba flaškou od kečupu). Ve velitelské chatce jsme je loni stříleli vzduchovkou. Tu jsme letos neměli. Zato jsme měli v chatě oplatky, které myším dost chutnají. Když už je načaly, tak jsme jim je nastražili za ledničku a byl pokoj. Nic dalšího už nespořádaly. V ostatních chatkách asi oplatky neměli a tak se myši pomstily tak, že prožraly stěny chatek. To nám nijak nevadilo (ani jsme si toho nevšimli) dokud nepřišla bouřka. Voda valící se z kopce by normálně obtekla chatky a nic by se nestalo. Nám ale těmi myšími dírami natekla dovnitř. Potopa byla ve čtyřech chatkách. Naštěstí ve dne a v naší přítomnosti, takže obyvatelé postižených chatek zachránili věci jejich posbíráním ze země. Po bouřce pak jen vytřeli vodu (v jednom případě bahno) a bylo to v pohodě.


     Je to Žid!
  • „Jsi Žid?” – „Nejsem Žid.”
  • „Seš Žid!” – „Nejsem Žid!”
  • „Ale jo, seš Žid!” – „Nejsem Žid!”
  • „Podívejte se na něj, je to Žid!” – „Ale já nejsem Žid!”
  • „Z toho si nic nedělej, my přece nejsme rasisti, nám nevadí, že jsi Žid.” – „Ale já opravdu nejsem Žid.”

        Takhle nějak vznikají nařčení a pomluvy. Tomuto postupu se prakticky nelze účinně bránit, proto jediná rada zní: „Nebraňte se, prostě to ignorujte. Cokoliv řeknete, bude překrouceno a použito proti vám.” To uvádím proto, že se nám to v průběhu tábora stalo. Nevím, zda zabralo to, že „Žid” se nařčení přestal bránit, nebo spíš pohrůžka fyzickým násilím z naší strany vůči osočiteli.


     Je to rouhání?

       Nebo je to prevence, sichr nebo tak něco? To řeším každý rok. Každý rok si s sebou beru berle. A každý rok se hodí, protože se vždycky někdo urazí (si něco urazí) na noze. Letos Kája. Ukopnutý palec z trampolíny jsme jeli zrentgenovat, naštěstí s negativním výsledkem. Z možné zlomeniny a sádry se vyklubal jen prostě nakopnutý palec. Doktor na ortopedické pohotovosti z nás ale byl trochu vykolejený. Když se dozvěděl mechanismus úrazu, začal nás poučovat. Prý úraz z trampolíny řeší prakticky každý týden a většinou se to stane proto, že na té trampolíně skáčou společně děti dvě. „No kolik vás tam bylo Kájo?” – „Asi patnáct!” Takovou odpověď musel chudák chvilku rozdejchávat.
    


     Vzpurná nádobka

       Další zdravotní problém se v letošním slunečném létě dal očekávat. I když jsme hned na začátku připomínali, aby se všichni pořádně namazali (teda opalovacím krémem), tak se nám „fototyp nula” Sam dost nepříjemně spálil. Doktor Radek se ho snažil ošetřit pěnou ve spreji, kterou jsme měli v sokolské lékárně. Po stisknutí uzávěru ale na Sama postupně vyhřeznul obsah celé nádobky a nešlo to nijak zastavit. Takže ošetřen byl důkladně.
    

        Naštěstí jsme sprej už na nikoho dalšího nepotřebovali. I když by se možná hodil Pavlovi, který podobně jako loni dobrovolně skočil do kopřiv. Jako vystudovaný zdravotník razí teorii, že je to zdravé. Kdyby byl vystudovaný přírodovědec, možná by věděl, že kopřivy v horku a suchu pálí mnohem víc než ve vlhku a chladu. A je to cítit ještě dva dny potom. Video z akce můžete shlédnout na videu.
         


     Morové doupě

       Zdravotních problémů jsme v průběhu tábora měli méně než je obvyklý průměr. Radek skoro neměl do čeho říznout, píchnout (tak píchal aspoň do paní Věry), zašívat, dezinfikovat (no pár odřenin jo). Až ke konci se to nepříjemně zvrtlo. Lukášovi se udělalo špatně od žaludku. Klasika, letní muribundus nebo problém z jídla. „Vybleje” se a bude dobře. Nebylo, bylo čím dál hůř. S horečkou a podezřením na meningitidu jsme vyrazili do nemocnice. Tam kvůli němu vyhodili z dětské JIPky trpící holčičku i s maminkou a umístili ho do jejího pokoje se dvěma postýlkami se šprušlema. Do žádné se Lukáš nevešel, tak zabral postel po té mamince. S kapačkou v ruce tam zůstal až do konce tábora. Prý to bylo virového původu a nikoho by neměl nakazit.

        Jenže druhý den blila celá chatka a ještě další nešťastník, který se nachomýtnul poblíž. Jen Adam se spasil útěkem, protože odjížděl o den dříve. To už ale byl pátek a s nikým dalším jsme do nemocnice nejeli. Jejich příznaky nebyly tak vážné a tak to s „blicími pytlíky” zvládli zpět do Prahy. Asi to byla jen časová souvislost a Lukáš opravdu nikoho nenakazil. Všichni ostatní to naštěstí rozchodili doma celkem rychle.


     Prý že neexistují!
Kdo? No přece trojvaječná dvojčata!

„Jéé, vy jste dvojčátka?” – „Proč myslíte?” – „Protože vás maminka ráno oba úplně stejně oblékla.” – „Paní řidičko, připravte si doklady od vozidla!”

        Dvojčata mohou být jednovaječná – vypadají zpravidla úplně stejně, nebo dvojvaječná – vypadají trochu rozdílně. No a pak taková, která vypadají každé úplně jinak a musejí být nejmíň trojvaječná!

       To podezření jsme pojali už před deseti lety, když k nám do oddílu přišli malí „kluci Bakulíci”. Rozdílný vzhled, každý jiná povaha, rozdílné chování, no prostě typická trojvaječná dvojčata! S postupem času se ty rozdíly ještě zvýraznily. Současný stav je na aktuálních fotkách.
         


    

Zmenšenou obdobou Bakulíků jsou Ondra a Matyáš Párovi (společně s Ondrou Januškou souhrnně označováni jako „Pářata”). Těm aspoň barevně ladí oblečení (teda kalhoty a tričko křížem). Ale jinak jsou taky dost rozdílní. Tak uvidíme, jak se vyvinou do budoucna.
    


     Hodný karatista nebo chlapeček sprateček?

       Na konci soustředění se s kapitány družstev vždy rozhodujeme, komu udělíme titul Nejhodnější karatista a Největší darebák. Jako nejhodnější máme tendenci označovat ty nejmenší. Jenže už loni volbu Šimona zpochybnila jeho sestra Eliška s tím, že je to vlastně sprateček převlečený za hodného karatistu, že se umí výborně přetvařovat. Letos vznikly podobné pochyby o Štěpánovi. Tváří se jako hodné dítko, ale prý je to darebák. Titul žádný nezískal zejména proto, že v půlce tábora odjel domů, ale kdyby zůstal až do konce, tak nevíme...
              


     Kontrola z hygieny

        Prozradila se hned při svém příjezdu. Paní z krajské hygienické stanice, když přijela na kontrolu do tábora, při couvání v omezeném prostoru přejela kýbl. Chudák úpěl tak hlasitě, že jsme si toho (jejího příjezdu) hned všimli a získali tak náskok. Než zkontrolovala kuchyň, záchody a vyřídila formality s provozovatelem střediska, stačili si všichni vzorně uklidit. Jen jsme nějak nevymysleli, jakou bagatelní chybu bychom na ni nastražili, aby nám měla rovnou co vytknout a nesnažila se něco vyšťourat. „Nastražení chyby” je poměrně účinná technika psychologického boje při jakékoliv kontrole. Úkolem kontrolora totiž je nalézt chybu, a když mu to usnadníte, je spokojený a nic dalšího nehledá.

        Paní kontrolorka byla zvědavá, jak že jsou děti ubytované, zda nežijí v nepořádku, zda nějaký prcek do sedmi let nespí na horní palandě atd. Vlezla do chatky 19, kterou měla nejblíž po ruce. Bydlel v ní Hvězdička, Honza Moravec a Huškové. Obvykle to v té chatce vypadalo tak, že příslovečný tank je proti tomu uklizené místo. No on byl vlastně obvykle bordel jako v tanku ve všech chatkách. Ale všichni naši svěřenci vzali vyhlášený poplach vážně. Hygienička utrpěla šok hned na prahu. „No kluci, vy tady máte krásný pořádek!” Hned na tom prahu se otočila a svoji kontrolu šla ukončit zápisem ve stylu „Bez závad”.

       Proč se vlastně říká „bordel jako v tanku”? V tanku jsem byl na exkurzi, je tam docela málo místa, žádný bordel by se do něj kromě osádky už nevešel.


     Nová móda?

       Prý se to teď tak nosí. Každá ponožka jiná. Tak čisté bílé ponožky do sandálů ne, ale každou jinou ano? To přece vypadá podstatně hůř. Adam tvrdil, že i boty se nosí každá jiná.
No a nebo to má mnohem prozaičtější vysvětlení. Honza si toho při převlékání za pašeráka prostě nevšimnul. A Adama podvedli a prodali mu to, co jim na prodejně zbylo po reklamaci druhé boty z toho páru.
         


     Já jsem myslel!

        Tuhle hlášku nemáme rádi. Pokaždé, když ji někdo použije, znamená to, že nedával pozor, neposlouchal, něco udělal špatně, jinak než se řeklo, a chce se takto vymluvit. Někdy je to ale docela nevinné nebo až úsměvné. Třeba Kuba letos myslel při čtení pokynů pro účast na táboře. A jak tak myslel (místo aby pozorně četl) tak vymyslel, že pokyn „Nedoporučuje se brát si mobil, akorát ho ztratíte.” znamená zákaz mobilů na táboře. A pak se divil, že z těch starších je bez mobilu sám. Už je ale velkej kluk, nepotřeboval volat mamince a tak neutrpěl žádnou psychickou újmu.

       Zakazovat mobily nebudeme ani do budoucna, nemá to cenu. To ale neznamená, že budeme akceptovat neustálé čumění na jejich displej v době, kdy se má dělat něco jiného. Kdy se má dávat pozor na to, co se říká, aby se pak nemuselo myslet a vymlouvat se na myšlení, když vymyslíte něco jiného, než se říkalo. Osvědčilo se jejich vybrání na hromadu a vrácení až po akci. Budeme to praktikovat častěji. I když to u některých jedinců může vyvolat nomofobii (panický strach z nedostupnosti mobilního signálu) nebo absťák.

        To, co se stává naprosto výjimečně, se letos přihodilo. Myšlení, místo aby se dávalo pozor, mělo kladný výsledek. A ještě k tomu hromadný.
Pokyn po ukončení šlehačkové bitvy zněl jasně: „Běžte se osprchovat, převléknout a za 20 minut se tu sejdeme a uklidíme, aby tady po nás nezůstal bordel.” Když jsem se po 20 minutách vrátil na bojiště s pytlem na odpad, že budu ten úklid organizovat, byl jsem tam sám. To by ani tak překvapivé nebylo, že tam se mnou není žádný další člen oddílu, páč se slejzají dlouho a pomalu. Ale nebyl tam se mnou ani žádný bordel. Ani víčko od PET flašky, vše bylo pečlivě vysbírané. Prý všichni mysleli a uklidili ještě před svým odchodem do sprch. Jo, takhle by se mi to líbilo, takhle myslete častěji.


     Šnorchlování v bazéně
Prý maska na šnorchlování. V Decathlonu jich mají plný regál.
Ale vypadá to fakt blbě.
Kór na dospělákovi.
Kór v mělkém bazéně.
„Aquaman” ji ale nosil poctivě po celou dobu svého pobytu.


     Fidget spinner

        Ta věc se před časem náhle objevila a získala si obrovskou popularitu. Vzhledem k tomu, že je to naprostá blbost určená původně k zabavení autistů, tak zmizela stejně rychle, jako se objevila. Tak rychle, že předzásobení prodejci nestihli své zásoby rozprodat. To se stalo i Martinovi Zelenkovi v jeho obchodě. Přivezl nám jich letos plnou krabici, ať je rozdáme, když je bude někdo chtít. Kdo by je ale chtěl? Jenže se o ně strhla nečekaná mela. Když se něco rozdává, tak proč to nepopadnout.

Brácha č. 1 – „Můžu si vzít spinner?” – „Jasně.” – „A vezmu rovnou i pro bráchu.” – „OK”
Brácha č. 2 – „Já si vezmu spinner. Jeden pro sebe a jeden pro bráchu.”
Brácha č. 1 – „Můžu si vzít ještě jeden pro malýho bráchu?”
Brácha č. 2 – „Já bych si vzal ještě jeden pro sebe a jeden pro dědu.”

To by mě zajímalo, co s tím bude dělat batole a senior.


     Odešla do věčných lovišť

        Byla tu s námi řadu let. Přinášela zábavu a povyražení, umožňovala nám tropit výtržnosti v bazéně. Byla zdrojem konfliktů se „zatracenými civilisty”, kteří nám ji záviděli. Naše milovaná maxiduše nás letos opustila navždy. Byla už tak opotřebovaná, že splaskávala, aniž by v ní byla nějaká opravitelná díra. Tak jsme ji rituálně zahodili a nevíme, zda se nám podaří sehnat nějakou náhradu.


     Jak je důležité míti čtveřici

       Ještě před příjezdem do tábora vždy zdůrazňujeme, aby se všichni dohodli, kdo s kým chce bydlet, aby nedocházelo ke sporům a přestěhovávání. Kdo má utvořenou čtveřici, má právo vybrat si chatku, popadne klíček a jde se ubytovat. Ti, kdo čtveřici nemají, na tom sice můžou vydělat, protože budou mít v chatce více místa, ale zároveň riskují, že jim bude spolubydlící přidělen nebo se tam ubytuje „vetřelec”, který přijede na návštěvu. Přesně to se stalo Samovi a spol., kteří bydleli v chatce tři. Na pár dní přijel Tomáš Sűssland a nasáčkoval se k nim. To by ještě nebylo to nejhorší, ale on po nich chtěl, aby si v chatce udržovali pořádek a neustále je v tomto smyslu šikanoval. Sam pak opakovaně kňučel, jestli by se „ten Tomáš” nemohl někam odstěhovat. Ne nemohl, měli jste si udělat čtveřici!


     Neříkejte matce mých dětí Králíček!

       Tak se už před lety ohrazoval Kája proti přezdívce své manželky. Mezi nezletilou populací je celkem běžné volat na ostatní nějakou přezdívkou. Ty nejúspěšnější, které mnohdy vytrvají až do dospělosti, se nedají vymyslet, ty se musí vyskytnout. Jako třeba Králíček Soník, vzniklý podle králíčka Azurita. Naopak ty, které vzniknou zprzněním jména nebo příjmení, se časem stanou vzhledem ke své trapnosti nepoužitelnými. Výjimky ale existují i v našem oddíle. Lištička zůstane Lištičkou asi navždy, i když už z něj je velká Liška. Hvězdička je zatím malý a tak to k němu sedí. Mercedesky jsme v oddíle měli už dvě. Té první se říkalo Audi, té současné se říká Ferrari. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.
Na rozvrh hlídek jsme ale kreslili hvězdu. Je to mnohem jednodušší, než nakreslit vzpínajícího se koně.


     Co znamená gesto?

       Prý co znamená podivné gesto zachycené na fotce. Není to něco oplzlého?

       Tak schválně, než kliknete na fotku, co to znamená?


     Budiž Bára!

       „Dost bylo smutku, vykopeme ji!”

       Kdo zná výše naznačený vtip, ví, o čem je řeč. Kdo nezná, má smůlu. Je to vtip tak nechutný, že ho sem nejde zveřejnit.

       Ale po Báře se nám stýskalo. Nebyla sice zakopaná, ale letos dala přednost výletu k lamám do Bolívie. Jejím kamarádkám (i nám ostatním) se po ní stýskalo. Tak, že chtěli mít Báru aspoň naklonovanou na fotce. Takže „Budiž Bára!”


     Je třeba chránit Barunku

        Nastala poslední noc. Noc zvaná Kanadská. Polovina tábora se snaží neusnout, aby mohli provést něco té druhé polovině, která usne. Namazat zubní pastou, pokreslit fixou na obličeji nebo tak něco. Jen chudák Barunka zůstala v chatce sama. V bývalé velitelské chatce bydleli letos jen s Andrejkou. Ta ale odjela už v pátek a Barunka osiřela. Má ale řadu příznivců, kteří se ji rozhodli chránit. Hvězdička, Michal, Kuba a Honza se na poslední noc nastěhovali k ní do chatky, aby se tam nebála a něco se jí nestalo. Sice se to nemá, aby bydleli kluci s holkama (teda holkou), ale tohle bylo vyloženě z chvályhodné pohnutky.


     Kterak Vašek k nečekanému zastání přišel

       „Všichni na koně!” – „Šéfe já nemůžu, já mám vlka!” – „Tak na vlka!”

       Podobně to bylo i s vlkem malého Šimona a záměnou zdravotního problému s Vaškem Vlkem.

„Kam jdete?”, ptá se Eliška malého bráchy, když nás potkala na cestě do velitelské chaty. „Napatlat vlka.”
„Néé, nebudete patlat Vlka!”
„Musíme, je to nepříjemný, pálí to.”


     Rozloučení po 20 letech

        Paní Věra pracovala ve Štědroníně stejně dlouho jako jsme sem my jezdili. Uměla si zjednat pořádek, uměla zakřičet, ale v jádru to je kamarádská ženská, která nezkazí žádnou srandu. „Tupouni” (Honza Kolínský a Kryštof Eckert) by mohli vyprávět, když se schovala v jejich chatce a vybafla na ně, zrovna když ji pomlouvali. My dospěláci jsme ji měli rádi. Naši svěřenci už míň, chtěla po nich, aby v táboře nebyl bordel. Letos se s námi přišla rozloučit. Prý už je toho na ni moc a našla si lehčí práci.

        Tak hodně štěstí a zdraví do dalších let!


     Fan klub

        Naši bývalí členové přijíždějí houfně na pár dní na každé soustředění. Kája Moravec a Luboš Vlk se nepočítají, už jsou to zase naši stálí členové. Vrátili se do oddílu s dětmi a na soustředění byli na týden. Z těch, kdo si vzpomněli letos, byl nejpoctivější Kája Čutka. Ten s námi nejen cvičil, ale i cvičení (kruhový trénink) organizoval. Jarda Brabec tady byl se skupinou pana Švejdy, ten se nepočítá (což mu naše holky dávaly sežrat, že prý je zrádce). Další, kteří si vzpomněli – Martin Zelenka (stejně jako loni přivezl kolonožky a elektrokoloběžku, kterou mu Milan znárodnil až do konce tábora), Eliška Kurečková, Matěj Liška, Jirka Huhu Hudec, Honza Pilař, Tomáš Sűssland, Tereza a Vojta Slámovi, Marek Stegbauer, Dan Kysilka, Markéta Ciprová, celá Gruberovic rodina, Soňa Al-Kaysy (ona už se tak nejmenuje, ale tak ji všichni známe), Radka Štiková (ta už se taky jmenuje jinak).

Škoda, že tu byli tak nějak na pokračování a nepovedlo se nám udělat nějakou hromadnou fotku.


     Třeba nevymřeme!

       Už pár let se obáváme neslavného konce našeho oddílu. Děti jsou čím dál línější, na nábor jich přichází čím dál míň a naopak čím dál víc jich z různých důvodů odchází. Říkáme, že vymřeme po kataně i po přeslici (nebo jak je to pořekadlo). Náznaky, že není vše ztraceno, jsme zaznamenali už v minulosti – „malej Kája” Matyáš Moravec s Eliškou, Vašek Vlk a Honzík Zeman jsou druhá generace našich členů. Letos se to ale projevilo naplno. Značným výskytem další generace potenciálních karatistů na tomto soustředění. Počínaje „čerstvým” miminkem (Davídek Fűrst), přes stádečko batolat, až po odrostlejšího, šikovného (a tréninků se účastnícího) Kryštofa. Tak třeba nevymřeme a budeme mít pokračovatele až my staří budeme někde v parku drobit ptáčkům!
                                            


     Soustředění 2020

Jako vždy jsme se už při odjezdu objednali na další rok. Termín 27. soustředění oddílu je 25. 7. – 8. 8. 2020

Kontakt na Facebook stránku oddílu:




Náměty a připomínky zasílejte na adresu: Mirek Budín